The First Berserker: Khazan

Jakmile zažijete určitý počet her v rámci žánru, určité prvky nebo dokonce celá schémata, začnete vám připadat velmi povědomí. Mnoho her si od sebe navzájem volně půjčuje, ale přesto se jim daří vytvořit si vlastní identitu, díky které se cítí tak nějak jedinečnější, než by ve skutečnosti mohly být. Předtím to byl hlavně vizuální styl The First Berserker: Khazan, který mi připadal jako taková jedinečná ingredience. Cel-shading ve stylu anime je rozhodně jedna z věcí, kterou si odnáším jako pozitivum, ale stejně jako u spousty věcí v této akční hře na hrdiny je to taženo dolů tím, že to působí trochu příliš jednoduše.

Pro nezasvěcené, The First Berserker: Khazan je hra, která zaujímá své místo ve vesmíru Dungeon Fighter Online. Je to velmi populární beat em up hra na hrdiny série. Také to pro mě bylo naprosto neznámé. Vývojáři z Neople za tím stojí a nyní tuto hru na hrdiny posunuli o 800 let před její protějšek pro více hráčů. Pro ty, kteří vědí, je určitě větší zájem o hluboký ponor, než jsem mohl shromáždit. Každopádně náš hlavní hrdina je převezen jako vězeň ve voze, ale po nehodě, nebo spíše štěstí pro něj, se mu podaří utéct. V nehostinných zasněžených horách začíná jeho cesta.

To, co následuje, mi hodně připomíná Dark Souls Light. To je výstižný a zároveň poněkud úzký popis. Protože to má rozhodně své vlastní kvality, i když bohužel nezáří tak jasně, jak jsem doufala.

Na lineárních cestách si náš tvrdohlavý protagonista razí cestu vpřed. Čas od času k němu promlouvá tajemný hlas. Ale navzdory příběhu o démonech a pomstě je to především akce ve hře, která se rychle dostává do centra pozornosti. Se sekerou a mečem v pohotovosti čelíme nepřátelům, kteří nás tvrdě udeří. Protože i když tato hra neodpovídá nejtěžším výzvám žánru a je zde také "snadná" úroveň obtížnosti, na kterou lze přepínat, je to stále docela náročná hra. Zvláště pokud jde o herní souboje proti bossům. Ale ještě tam nejsme. Základní herní mechaniky jsou rozpoznatelné. To znamená rychlé údery nebo pomalejší, které způsobují větší poškození. Můžeme odrážet a uhýbat a ano, všechno vyčerpává zpočátku poněkud lakomý ukazatel výdrže.

Ale samozřejmě se získávají zkušenostní body. V této hře používáte Lacrima k posílení postavy. Vážeme je na body uložení hry a můžeme zvýšit vše od zdraví, vytrvalosti a dalších schopností. Zní vám to povědomě? No, je. Hra si hojně půjčuje od velikánů žánru až do bodu, kdy máte pocit, že jste toho ukradli příliš mnoho. Pokud zemřeme mezi těmito body, ztratíme to, co jsme nasbírali, ale pokud se vrátíme na místo, budeme mít šanci to znovu sebrat. Naštěstí si můžeme naši Lacrimu vyzvednout na bezpečném místě před střetem s bossem, pokud během něj zemřeme.

Bossové, kteří jsou nejdrsnějšími bestiemi této hry.
Jistě, svět má také několik velkých nepřátel - ale právě tváří v tvář závěrečné výzvě úrovní to začíná být trochu těžší. Jak už to ale tak bývá, jde hlavně o to, naučit se jejich útočné vzorce, vědět, kdy švihnout a dávat pozor na ukazatel výdrže. Pokud je boss příliš těžký, můžete naštěstí udělat nějaké klasické grindování, abyste se dostali na vyšší úroveň, protože většina nepřátel se znovu objeví, pokud uložíte na kontrolním bodě. Hra je také poměrně štědrá, pokud jde o Lacrimu, a také sbíráte spoustu vybavení.

Khazan se může vybavit helmou, brněním, rukavicemi a botami. Existují také prsteny a amulety, které dávají trochu bonusu navíc. Stává se z toho trochu příliš mnoho loot-festu s tím, že s sebou rychle přenášíte spoustu vybavení. Tu však lze trochu ve hře zničit a místo toho se z ní stane Lacrima, kterou lze utratit za dovednosti. Máme také strom dovedností, který je propojen s různými zbraněmi ve hře.

I když začínáte tím, že se oháníte sekerou a mečem, jedním z prvních úkolů hry je najít další dvě zbraně, kterými se vybavíte. Jedná se o velký široký meč a kopí. Oba mají své vlastní stromy, kde můžete upgradovat a odemykat speciální útoky. Ty způsobují velké poškození a stejně jako Khazan sám, nepřátelé mají také měřič výdrže. Když je to nejnižší, můžete provést určitý druh finiše, který ukousne velký kus života. Můžete se také připlížit k nepřátelům a udělat totéž.

Menu a všechno ostatní postrádá trochu jemnosti a identity a to by opravdu nebyla špatná věc. Problém je ale v tom, že existuje celá řada dalších věcí, které to dělají také. Protože i když bossové, a jak jsem zmínil v úvodu o prostředích, se dobře hodí k vizuálnímu stylu. Všechno je pěkně bez života a ploché. Technicky to vypadá dobře. Ale něco mu chybí. Stejně jako cesty jsou vytesané chodby bez světla a pohybu. Všechno působí velmi uměle a není zde mnoho efektů, které by tomu dodaly tolik potřebný kontrast. Zasněžená krajina, jeskyně, velké sály... Všechno je jako kopie místa za místem. Nemáme také žádný přímý výhled, žádný pohyb kromě několika kymácejících se stromů. Je to skvělý vizuální styl, ale bez života a trochu vystřihovaný a vložený ohledně prostředí.

K dispozici je také soundtrack, který působí stejně prázdně. Hudba působí anonymně i přes pokusy o mírně tlumené mužské mumlající sbory. Kreslené mezihry, no, to samé se o nich dá říct jako o vizuálu obecně. Celkový dojem, když se podíváte za poněkud tvrdý kreslený styl, začne být nudný. Skoro jako by to byla trochu nedokončená šablona, kterou se probíráte. Nemám absolutně nic proti hře, která se opakuje a může působit trochu monotónně. Oba akční festivaly jako Stellar Blade a Black Myth: Wukong, které jsem recenzoval, jsou také docela repetitivní ve způsobu, jakým fungují. Ale mají mnohem více identity než toto. Zejména je zábavnější je hrát, pokud jde o boj.

Co se týče akce hry, ta dává i bere. Osobně jsem se rozhodl hrát většinu hry s oštěpem, protože jsem ocenil jeho rychlost a dostřel. Ovládnutí obrany a útoku je občas zábavné, ale mírně nepřesný systém zaměřování nepřátel znamená, že je při úderu často minete. Má to svou váhu, ale stále se trochu třepetá, když údery minou. Vzhledem k tomu, že více útoků musí být také zřetězeno dohromady, je to trochu frustrující, když jsou údery netrefeny a také nemám pocit, že reakce, když údery dopadnou, je tak uspokojivá, jak bych si přál.

Je to naopak právě akce hry, která je hlavním důvodem, proč si ji zahrát. I když to vyžaduje obranu a řízení výdrže, je tu také nějaký hack-and-slash nad tím vším. Zejména proti běžnějším nepřátelům hry. Uspokojení z porážky bosse bylo několikrát opravdu příjemné, ale cesta od příchodu do nového prostředí a cesty k němu mi v mnoha případech připadala jako příliš dlouhá cesta.

Po spuštění hry se ocitnete v jakémsi centrálním světě. Postupem času se objevují věci jako možnost nakupovat předměty a vylepšovat zbraně. I když oceňuji, že se postupem času zavádějí nové prvky, také mi připadají tyto prvky trochu divné. V době, kdy dostanu příležitost koupit si nové díly pro své brnění, už jsem našel takové, které jsou několikanásobně lepší než ty, které jsou k dispozici. Prvky, které bych si přál být tam na začátku, se odemknou až po několika hodinách.

Když se nad tím zamyslím po několika dnech hraní, cítím se rozpolcený. Na jednu stranu je v tom jednoduché kouzlo a všechny prvky, jakkoli neoriginální, fungují dobře. Khazanova cesta však také působí velmi monotónně. Navzdory novým prvkům, které jsou představeny během hry, působí většinou bez jemnosti a nikdy nic víc než jen dobře. The First Berserker: Khazan zachycuje samotnou podstatu akční hry na hrdiny a nesnaží se být o moc víc než to. Pro mě je to trochu moc jednoduché, ale pokud je to to, co hledáte a po čem toužíte, určitě se najdou důvody, proč tomu dát šanci. Už jen pro ten úžasný pocit, když konečně zmizí ukazatel života bosse.