The Sandman: Sezóna 2 - Vol. 1

The Sandman byla zábavná věc na recenzi na konci léta 2022. Byl nekonečně nesouvislý díky mírně všestrannému a téměř chaotickému zdrojovému materiálu legendárního Neila Gaimana, ale zároveň téměř nekonečně ambiciózní a místy tak dobře fungující, že se člověk téměř divil, proč se Hollywoodu nepodařilo rozluštit kód o něco dříve.

Nyní uběhly tři roky a na Netflixu je zcela jasné, že opět bylo obtížné interpretovat a transformovat dynamickou a komplexní chronologii komiksu do lineárního příběhu – ale i když se to úplně nepovedlo ve stejné míře jako dříve, je to docela dobrý způsob, jak strávit pár večerů v podivné a surrealistické společnosti Dream.

Stejně jako v komiksech, i tato druhá sezóna (jejíž recenzi přinášíme pouze na "Vol. 1", který se skládá z prvních šesti epizod) pokračuje tam, kde ta první skončila, ale kromě toho, že Dream není uvězněn nebo přímo oslaben v důsledku postupného úpadku své říše, byste si toho hned nevšimli. Ano, je tu několik bodů zápletky, které seriál považuje za bezprostřední narativní mezníky - zmizení Endless člena Destruction, složitý vztah Dream se ženou Nada a zbývající Endless ' toxické vztahy mezi sebou, mírně řečeno. Odtud se však The Sandman opět splétá mnohostranné vyprávění, které rádo bere okliky a je téměř obtížné jej sledovat kvůli neochotě vytvářet logický kontext.

Tento "Vol. 1" nabízí příběh pohádkového lidu a svatojánské noci v Shakespearově společnosti, hostinu, která má rozhodnout, kdo převezme vládu nad křesťanským peklem, a příběh Orfeovy cesty do řeckého hádu při hledání své zesnulé nevěsty. Tyto povídky přirozeně umisťují Dream do lineárního vývojového procesu, ale zdají se být oddělené a odlišné takovým způsobem, že téměř působí jako antologie.

Díky tomu je The Sandman komplexní zábavou poměrně zábavným způsobem a naštěstí herci, hudba a vizuální identita většinu času vydrží. Občas jsou některá prostředí, která by měla být surrealističtější, překvapivě všední, jako je výše zmíněná hostina, a člověk má pocit, že je to kvůli úspoře trochu peněz, ale kromě toho The Sandman naštěstí tíhne k pompéznosti a opulentnosti a často se na ničem nešetří.

Tom Sturridge opět předvádí Dream, postavu, kterou je nekonečně těžké zachytit, když tam stojí a vypadá jako propuštěný člen The Clash, ale vyzařuje sebevědomí a komplexnost. Repliky jsou podány přesvědčivě, i když vážnost může být někdy na hranici zdání sebeparodie. Naštěstí je obklopen mořem silných talentů.

Seriál však opět příliš často nedokáže dát dostatek CG plynu a vybavit postavy dostatečnou "nadpozemskostí", aby zapadly do tohoto divokého prostředí. Jediný démon během zmíněné hostiny se rozroste o moře tisíce úst, což patří mezi nejlepší efekty a umělecké úspěchy v televizním seriálu, jaký si pamatuji, ale vzhled a kostým Gwendoline Christie jako Lucifera jsou trochu příliš rozpočtové.

Naštěstí i přes formát téměř inspirovaný antologií a mírné vrzání pod tíhou opulence komiksů si lidé stojící za touto seriálovou interpretací stále z velké části vedou velmi dobře a přinášejí šest epizod zcela odlišné televize, která je efektivní i docela ambiciózní.