The Crow (2024)

Z širé modré oblohy svítí slunce. Těžké kroky kráčejí vpřed po blátivé cestě nasáklé deštěm, zatímco já zaujímám pohodlnou pozici na židli a čekám, až se akce posune dál. V prvních okamžicích se probouzejí emoce, téměř nějaká bolest tušená očima, ale také smutek, citlivost a jedna část koloběhu života. Ale je to jen událost, která pomine a zůstane nehybná, protože ji ještě nemůžete spojit s velkým obrazem. Scéna je z ptačí perspektivy následována hejnem vran, které funguje jako jakýsi krutý symbol a rámec v pozadí.

Najednou uběhlo mnoho let a já začínám přemýšlet o tom, co se za tu dobu stalo. Snažím se sestavit puzzle z daných malých dílků, které jsou připojeny k souboru, ale zatím je jich k dispozici příliš málo. Scény, které jsme viděli na stříbrném plátně, by se daly nazvat nadpřirozenými, ale také strašidelnými, násilnými, ponurými a emotivními. V určitém okamžiku se věci uvolní, jsou citlivější a dokonce osvobozené, ale v pozadí je příliš mnoho tajemství, takže je příliš snadné extrapolovat, že se idylický obraz dříve nebo později rozbije.

Když se po první třetině filmu začne akce opravdu zvedat hlavu, dostávám se mnohem blíž k hlavní zápletce. To hodně zvyšuje zájem, protože nyní můžete dané dílky snadněji připevnit na různá místa a příběh je také podbarven několika malými zvraty. Musím ale říct, že děj Vrány není příliš hluboký a točí se hlavně kolem hlavního hrdiny Billa Skarsgårda, který se snaží o pomstu, která se odehrává velmi brutálním způsobem. Ale milovníci akce, jako jsem já, si z toho hodně odnesou. Producenti do filmu přidali i pár vtipů s černým humorem, které mě rozesmály.

Hudba má velmi silnou roli v určitých pasážích, kdy masivní rockové písně dokreslují atmosféru, zejména v krutých a rychlých pasážích filmu. S jednou výjimkou jsem si ale zacpal uši, protože naprostý srozumitelný hlupák jako já nesnese operní písně v jakékoliv podobě. Tato umělecká forma byla docela důmyslně použita během nejbrutálnější scény filmu, když jsem si ještě chránil uši. Ale po skončení akce jsem se nahlas zasmál u výše zmíněné scény s černým humorem a to mi okamžitě smylo z uší hořkou ozvěnu opery.

Jak už jsem říkal, na Vránu jsem se začal dívat od téměř úplně čistého stolu. Originál si skoro vůbec nepamatuji, kromě této poznámky, kterou řekl můj kamarád, když jsem se o tom zmínil: "Ach, ten film, který má hlavní hvězdu, která vypadá jako Ville Valo z finské rockové kapely s názvem HIM?" a já jsem se té poznámce zasmál. Existuje také komiks založený na Vráně, ale nečetl jsem o něm jedinou stránku. Takže moje známka je udělována s čistým štítem a bez toho, abych si ji pamatoval a porovnával se starým hitem vydaným v roce 1994. Největší mínus ve Vráně vás možná překvapí, i když mám rád velmi drsné akční filmy: v některých momentech se totálně vyžívá v násilí. Ale nakonec jsem dostal ten známý studený mráz po zádech, který mi řekl: tohle stojí za to sledovat.